Sychravě šedá obloha, chladný vítr zalézající pod šaty a prokřehlé hlasy ptáků, signalizující konec rozesmátého léta nám nijak nezpříjemňovaly čekání na ohlášeném místě setkání - na autobusové zastávce před secesním majestátem našeho ústavu.

Nicméně bylo rozhodnuto - dnes se dozvíme pravdu o osudu vody, kterou denně vídáme tryskat z našich kohoutků a sprch nebo zuřivě se splachovat do našich záchodů, aby nám nenávratně zmizela ve změti potrubí a kanalizačních stok, a tak jsme pod vedením prof. Hanušové nastoupili do linkového autobusu směr Vrapice. Po nedlouhé cestě jsme autobus opustili na konečné stanici a po zhruba desetiminutové cestě po svých jsme již stáli před branami kladenské čističky odpadních vod.

Tam jsme již byli očekáváni mladým, sympatickým zaměstnancem společnosti VKM (Vodárny Kladno-Mělník), jak jsme později zjistili, vedoucím tohoto zařízení. Ten se svého úkolu zhostil s humorem a pochopením, a tak hladkému průběhu exkurze mohly zabránit jen neustálé telefonní hovory, které se na něj valily ze všech stran. Ty však velmi energicky ukončoval a tak nebyl žádný problém. Postupně jsme prošli všechny části rozsáhlého areálu a krok za krokem tak poodhalili způsob, kterým se voda zbavuje znečištění.

Zjistili jsme, že voda se čistí v rozsáhlé soustavě betonových nádrží, nejdříve mechanicky - filtrováním na tzv. "česlech", posléze usazováním (za vzniku nevábné, tmavě hnědé hmoty), nakonec biologicky za pomoci bakterií. Pak už vodu stačí jen dočistit a provzdušnit a může zase zpět do řeky.

Tak jsme se dostali až k druhému úkolu čističky - přeměnit onen již zmíněný smradlavý hnědý odpad v užitečné palivo - bioplyn. Ona zázračná přeměna se děje v několika budovách, kterým vévodí mohutné oválné věže, ne nepodobné silážním. Na tomto místě jsme potkali jediného dělníka za dopoledne. Věnoval se opravě jakéhosi stroje a od hlavy k patě byl postříkán hnědou kapalinou, téměř se stoprocentní jistotou totožnou s tou, kterou jsme měli možnost vidět v jedné z nádrží. Po počátečním znechucení člověka začaly napadat různé myšlenky. Ten člověk tam vlastně stál jako jakési živé panoptikum lidských příběhů. Jako muzeum tisíců vzpomínek na drobná lidská neštěstí, které na něm v podobě hnědé hmoty ulpěly.

Kdoví o kolika dětských průjmech, zácpách, těhotenských nevolnostech, kocovinách by mohla tato košile vyprávět...

18. listopadu 2006

Marek Jansa, bývalá 4.A (2009)