V pátek 9. 9. 2011 jsme se již brzy sešli na vlakovém nádraží. Náš směr byl jasný - dostat se do Ždánic na Moravě. Cesta byla sice dlouhá, ale o zábavu bylo celou dobu postaráno. Na místo jsme dorazili během odpoledne po sedmihodinové cestě.
Místní zálesáci nás mile přivítali moravským nářečím. Pak si zdatní postavili stany (někteří to dokázali i bez kolíků), jiný se zabydleli v chatce. Následovalo volné odpoledne plné hry na kytaru, lezení přes pneumatiky a prostě všeho, jen rozhodně ne učení (na což jsme se původně chystali). Večer, po příjezdu všech účastníků, proběhlo oficiální uvítání. Náš plán ulehnout v 21:00 se změnil v okamžiku, kdy jsme zjistili, že už je půl jedenácté, všem jsme ještě zazpívali na dobrou noc sborové písně z vánočního koncertu a ke spánku jsme se tedy uložili po 23. hodině.
Ráno jsme se vzbudili plni síly a odhodlání k závodění! Ještě však byla nutnost se před závodem v plné parádě vyfotit. A první z nás už startují! Shodou náhod jsme to právě my dvě.
Za první zatáčkou nás čekala stavba stanů. Cesta se ze začátku zdála velice příjemná, ovšem zaskočilo nás, když hned v dalším záhybu začalo velice prudké stoupání. A na vrcholu toho snad nejvyššího kopce na nás čekal sráz dolů, který se dal nejlépe překonat jako skluzavka, na níž musíte brzdit u každého stanoviště s otázkou…což bylo každé dva metry. Naše taktika z kopce rychle a nahoru v klidu nezaznamenala mnoho úspěchu. Navíc nám cestu zkřížila nejedna větev, která se nedala nijak obejít.
Mezitím na nás mezi keři číhala záludná stanoviště a ze stromů se na nás dívalo mnoho zvířat, kytek, značek a jiných věcí k určování. Řadu z nich jsme i skutečně poznaly! Když jsme se konečně radovaly, že cesta neklesá, nestoupá, nejde skrz křoví... byly jsme téměř na konci a už nám zbývalo jen pár stanovišť testujících fyzickou zdatnost. Před námi byl poslední úkol - dostat se přes bazén v kanoi bez pádel. My patříme mezi ty šťastné, kteří se břehu dotkli suchou nohou, měly jsme však možnost sledovat rychlý skok přímo do hlubin bazénu. Nešťastník pak musel doběhnout do cíle vodnickým sprintem.
Na všechny z nás na konci čekala sladká odměna. Teď už nám nezbývalo nic víc než si počkat, až doběhnou i ostatní a budou spočteny výsledky. Oproti místním kolům, kde se všechno většinou zdrželo, národní kolo nás překvapilo naopak velkým urychlením, díky kterému jsme stihli dřívější vlak. Cesta zpět byla trochu smutná, protože to celé skončilo, ale radost z výborného umístění nakonec převládla. Šimon Mandlík s Filipem Kratochvílem se mohli radovat z 1. místa a my jsme byly spokojeny s krásným 3. místem. Ostatní se taky velice snažili, ovšem stačilo to jen na brambory.
27. října 2011
Lucie Jindrová
Bělka Samková
Fotografie
generální partner školy
sponzor školy